Kde začít... asi se trochu vrátím pár měsíců zpět. Po posledním závodě loňské sezony, kdy jsem kvůli defektu opět nedokončil závod, jsem byl rozhodnutý, že s triatlonem seknu. Nechtěl jsem o něm ani slyšet. Když se někdo začal bavit o triatlonu, tak jsem odcházel. První tři měsíce úplného volna a nudy (přeci jen jsem najednou měl 20hodin volno, které jsem předtím trávil na tréninku) uteklo vcelku rychle a začal jsem si uvědomovat, že ztrácím čas.
Jsem v nádhérném městě Noosa Heads, městě plném triatlonistů světové třídy a já seděl doma na gauči. Další měsíce mi trvalo najít způsob jak se vrátit zpět. Přeci jen máme víza do konce roku 2020, což je ještě dost na to, abych z této Australské mise něco vytěžil. V ČR už nebudu mít takové podmínky jako mám tady v Austrálii. S největší pravděpodobností budu muset chodit na plný úvazek do práce a tím pádem 20hodin tréninku nepřipadá v úvahu, ne že by se to nedalo, nebo že by to někdo takto nedělal, ale prostě nechci.
Nechci si doma podávat kliku s Terez a po celém dni upadnout do bezvědomí. Leda, že by jsem šel na mateřskou
Takže sečteno-podtrzěno. Buď teď a nebo nikdy.
Věděl jsem, že pokud se vrátím zpět do trénování a něco nezměním, upadnu zpět do stejné rutiny jako z které jsem loni odešel. A tak jsem začal spolupracovat s Bradem Kahlefeldtem, manželem Radky Kahlefeldt (Vodičkový), který mě poslední čtyři měsíce trénuje.
Návrat byl překvapivě rychlý, nikoliv bezbolestný. Přeci jen 3,5měsíce nic nedělání bylo znát. A však po pár týdnech rozjezdu jsem začal tvrdě a poctivě trénovat. První závod jsem plánoval Ironman 70.3 Cebu na Filipínách, protože je můj nejoblíbenější, ale nevěděl jsem, jestli budu schopný se na něj za tak krátkou dobu připravit. Nakonec jsem se v tréninku začal cítit hodně dobře, a tak jsem se rozhodl zkusit olympijský triatlon na Filipínách, jako rozjezd před Cebu.
Ještě teď tomu nevěřím, že po 4 měsících jsem byl schopný skočit zpět do závodu. Za touto skutečností stojí jednoznačně Jarda Hýzl, který mě postupně každým rokem posouval krok po kroku na vyšší a vyšší úroveň, za což jsem mu nesmírně vděčný. Je jednoduché během dvou let vystřelit mezi nejlepší, ale pro nás bylo cílem jít postupně výš, což byla ta nejlepší strategie.
No a teď už konečně k závodu.
Po problémech s letenkami se do Davao city dostávám v pátek večer, což v kombinaci dvou dní na cestě včetně spaní na letišti nebyla úplně ta nejlepší příprava před závodem, ale ve výsledku se osvědčila a ještě jsem ušetřil za levnější nízkonákladové letenky.
Den před závodem zjišťujeme, že se kvůli špatné kvalitě vody ruší plavecká část. A já si říkal proč ta voda tak smrdí, když jsem si dával ranní plavecký trénink v moři. No nic, naštěstí jsem nic nechytlil... Zatím.
Namísto plavání byl 2,5km dlouhý běh, poté 40km na kole a 10km běhu.
První běh byl z mé strany absolutně nekontrolovatelný. Cíl byl udržet se těch nejlepších, což se povedlo, ale běžet tempo 3:10min/km v tom šíleném vedru a vlhku bych nikomu nepřál. Rychlé depo a šup na kolo. Naštěstí se hned od začátku kola cítím ve formě a čekám, až se náš vláček 5ti borců rozjede. Čekám až do 15km kdy zjišťuji, že nikdo nemá sílu jet, a tak se rozhodnu nastoupit. Ano já, který se loni sotva v takovém vláčku silných borců udržel.
Po asi 2minutách se ohlédnu za sebe a vidím pouze Mitche Robinse, se kterým jsem měl v plánu spolupracovat a udělat náskok na dobré běžce. Za ním pak viditelná mezera. Vracím se zpět do hrazdy a stále se snažím pořádně šlapat abychom se trochu vzdálili.
Za další tři minuty se otáčím a za mnou nikdo, jakože ani v dálce nikoho nevidím. Nemůžu tomu uvěřit, ale při pohledu na mé průměrné watty od nástupu se tomu přestávám divit. Vracím se opět zpět do hrazdy a z ní slezu až na konci cyklistiky, kdy můj náskok byl kolem 5ti minut. Ještě teď tomu nevěřím.
Rychle propočítám tempo, které musím běžet, aby mě nikdo neseběhl a vyrážím do pekelné víhně běhu po dálnici bez stínu. Každou občerstvovačku se snažím co nejvíce zchladit a udržet tělo bez křečí a hlavně v pohybu. Otočka na pátém kilometru a začínám počítat vteřiny/minuty než uvidím druhého borce. Zjištuji že mám náskok kolem 3 minut, což mě lehce uklidnilo, ale ještě to bylo pořád necelých 5km do cíle, kdy se může stát naprosto všechno.
Když od sedmého kilometru poslouchám od fandících Filipínců: “you’re Champion my friend” “yees Champion” nebo když děti začnou zpívat song “You’re the Champion” od skupiny Queen, tak už si nepřipouštím nic jiného, než první místo...
...Rychlé ohlédnutí za sebe a cílová rovinka jen pro mě! Dokázal jsem to! První vítězství mezi profíky po tak dlouhé pauze ale především po třech letech v této kategorii. Zažitek na který nikdy nezapomenu.
Děkuji všem kteří mi fandili a těším se, až Vám budu moc poslat další zhodnocení závodu, tentokrát z Cebu, které se konná 11. Srpna.
Sportu zdar
Photos by www.asiatri.com (Marvin Manalang)
