Když jsem v roce 2017 zaplatil profesionální licenci ve Světové sérii Ironman, tak jsem měl o motivaci postaráno. Tenkrát jsem hledal něco, co mě v triatlonu posune dále a namotivuje být lepší. Profi licence se zdála být jediná cesta a zpětně bych tento krok nechtěl vrátit. Navíc jsme se s přítelkyní rozhodli zůstat v Austrálii na delší dobu, takže o kvalitní podmínky pro trénink bylo postaráno.

Závodění mezi profesionály je velice odlišné od klasického závodění mezi věkovými kategoriemi. Hned po prvním závodě mezi profíky - ve Vietnamu, jsem věděl, že tohle je správná cesta, kterou chci jít. Byl jsem naprosto ohromen neskutečným servisem, který se profesionálům dostává (mám zkušenosti pouze z AUS a Asie) a byl jsem jako Alenka v říši divů. Mohl jsem sedět u VIP stolů, mohl jsem bydlet v luxusních hotelech pro závodníky, nemusel jsem nikde čekat frontu, mohl jsem pokecat s legendami tohoto sportu, nebo pokecat o čemkoliv se součastnými TOP triatlety - no prostě sen, který bych přál zažít každému. Na dalších závodech se tento “sen” opakuje a pomalu přestává být snem. Vše mi začíná připadat naprosto automatické. I to, že skoro denně potkávám Mistra Světa Jana Frodena společně s nejlepšími triatlonisty a plavci na Světě prostě jednou omrzí a vše mi začně připadat naprosto normální a průměrné. Jediná motivace, která přetrvává je být lepší, než ostatní profíci.

Volno mezi sezonou 2017 - 2018 uteklo hrozně rychle a byl nejvyšší čas začít přípravu na sezonu 2018. Začátkem roku 2018, naprosto bez motivace, oslovuji plaveckého trenéra JR v Noosa Heads, kde společně s přítelkyní bydlíme. Do toho začínám jezdit na kole a běhat. Vše bez náboje a motivace. “Musím jít na trénink”. To jsou moje každodenní slova. Přítelkyně mi pořád říká - “nejdeš na trénink protože musíš, ale protože chceš”. Odpovídám - “ne, musím”. Tady nastává můj první problém. Přestávám dělat triatlon pro radost, ale proto, že musím. Ne že by mě do toho někdo nutil, to absolutně ne, ale je to něco ve mě, co mi říká “prostě musíš, jestli vynecháš pár tréninků tak si už neškrtneš”. Triatlon se stal pro mě něco jako droga. Musíš si jí píchnout, přitom vlastně vůbec nemusíš. Musím jít na trénink, přitom mě vůbec nikdo nenutí. Tohle cítím jako jednu z hlavních chyb, kterou jsem si uvědomil a kterou musím vyřešit. Vyřešit tím, že triatlon pustím na nějakou dobu z hlavy. Po tréninku se vždy cítím skvělě. Do tréninku vždy vložím maximum co ve mě zrovna je, ale donutit se na trénink? Skoro nemožné, ikdyž možné, protože jsem stejně na ten trénink jdu. 

Ještě v únoru 2018 jsem nevěděl, jestli chci závodit, nebo jestli si dám pauzu od triatlonu. Nevěděl jsem, jestli chci vůbec triatlon dělat. Až koncem února, kdy jsem začal pozorovat posun výkonnosti v plavání, jsem si řekl, že teď už si pauzu dát nemůžu. Měl jsem za sebou dva měsíce hodně těžkých a nepříjemných ranních plaveckých tréninků. Nechtěl jsem to jen tak zahodit. Cítil jsem, že mám šanci při závodě vylést v první skupině plavců a to byla pro mě velká motivace a vlastně jediná. V hlavě jsem si srovnal myšlenky a přihlásil se na první závod - Ironman 70.3 Busselton. 

V týdnu před tímto závodem jsem musel na operaci se zubem. V noci před závodem neskutečný vítr a déšť. Ráno před závodem nám oznámili, že se vzhledem k velkým vlnám ruší plavání…. Pořád jsem ale doufal v dobrý výsledek, protože jsem se cítil skvěle připravený. Nakonec celý tento závod skončil tím, že jsem píchnul na kole. Můj první nedokončený závod. Byl jsem namotivovaný, potřeboval jsem dobrý výsledek pro další motivaci a místo toho jsem promrzlý skončil na hotelovém pokoji, nikoliv šťastný v cílové rovince. Co dál?

Potřeboval jsem najít novou motivaci. Cítil jsem se ve formě. Nakonec si sama motivace našla mě. Kvůli zubům jsem musel odletět do ČR (nejlevnější varianta). Pobyt v ČR jsem si naplánoval tak, abych stihl tzv. Dva v jednom. Závod a zuby. Postavil jsem se na start Czechmana. Byl jsem přesvědčený, že vyhraju, v horším případě budu do třetího místa. Natrénováno na to bylo a ti co mě znají, tak věděli moc dobře, že maximálně budu do třetího místa. Ještě po kole si věřím na vítězství. Bohužel na čtvrtém kilometru běhu mi totálně odejdou nohy. Neskutečné křeče, nemůžu běžet. Nevím co se stalo, nikdy jsem to nezažil. Závod tak končí úplným propadákem. Bum, druhý závod.
Kde teď hledat motivaci? Jsem rozhodnutý, že po letošní sezoně končím minimálně na rok s triatlonem. Ještě v ČR si dávám dva týdny volněji od trénování, ale hned po příjedu zpět do Austrálie začínám trénovat na plný pecky, protože musím. “Já vím Terez, chci”.

Kde teď vzít motivaci? Přihlašuji se na další závod - Mistrovství Oceánie Ironman 70.3 Cebu - Filipíny. Závod, který je kvůli podnebí neskutečně těžký, ale zase kvůli atmosféře je to nejhezčí závod, který jsem kdy absolvoval. Právě kvůli atmosféře jsem se na závod přihlásil. Startovní pole je plný těch nejlepších triatletů. Do závodu jdu bez jakýchkoliv ambicí…. a ejhle. Poprvé za svojí kariéru ve Světovém triatlonu vylézám z vody v prvním balíku. Říkám si: “Teď na kole začne peklo ale musím se zde udržet co nejdéle”. Každým kilometrem čekám, kdy mi všichni ujedou a já budu muset zbytek cyklistiky jet sám. 50km, 60km, 70km… všude plno diváků, stále se držím…..90km. Jo! Dokázal jsem se udržte. Neskutečný. Teď už “jen” běh. Běh v 30+ stupních s 90% vlhkostí. Neskutečný, žádná křeč, ba naopak zrychluji. V cíli jsem na 9.místě. Naprosto nejlepší umístění, můj nejlepší cílový čas všech dob a vůbec první prize money za 16let v triatlonu. YES! Jsem naprosto v euforii a zapomínám na to, že chci končit. Tohle byl výkon, na který mám natrénováno a který se ode mne očekává. Přesně tohle jsem potřeboval. 
3 týdny po závodě v Cebu jedu na další závod. Tentokrát na Ironman 70.3 Sunshine Coast, který mám doslova za barákem. Super rychlý triatlon. Cíl je jasný. Zajet si osobák. Celý závod nebyl podle představ, ale naštěstí jsem zaběhl super rychlý půlmarathon. BUM. Cílový čas 3:56:01

4 roky nikdo z Českých triatletů nezajel poloviční Ironman pod 4 hodiny. Letos se to povedlo pouze Lukymu (Lukáš Kočař), který zajel 3:59:50 na Challenge Praha a mě se to letos povedlo na dvou závodech (Cebu, Sunshine Coast). Tento malý rekord do letošního roku držel Filip Ospalý (Pokud mám správné informace).

Nechci myslet na to, co by se stalo, kdybych  v Cebu a na Sunshine Coast zajel špatně. Myslím si, že bych zhodnocení sezony psal již někdy koncem srpna. 

Po závodě na Sunshine Coast si dávám pár dní odpočinku a začínám znovu trénovat. Zatím se nepřihlašuji na žádný závod, pouze trénuji. Motivaci neřeším, trénuje se mi vcelku bez problémů. Začínám se opět cítit dobře a začínám vymýšlet plán na konec sezony. Období Říjen/Listopad se zdá být skvělý na závodění po Asii. Vymýšlím tak měsíční tour po závodech. 3 závody v jednom měsíci, ve třech různých zemích a ve třech různých triatlonových sérií s jedním místem, kde budu po dobu měsíce bydlet - Phuket. 

Teď celý měsíc přiblížím jen ve zkratce. První závod Challenge Kanchanaburi - Thajsko… Déšť, změna cyklistiky, defekt (Závod dokončuji na 5. Místě - nejlepší umístění v PRO kategorii). Druhý závod 5150 Subic Bay - Filipíny. Vyrovnaná výkonnost ve všech třech disciplínách - 3.místo (vylepšení nejlepšího umístění v PRO kategorii). Jsem šťastný, ale ne tolik jako po závodě v Cebu. Poslední závod Ironman 70.3 Xiamen - Čína. Špatné plavání, defekt na 3km cyklistiky, druhý nedokončený závod v letošní sezoně. Zklamání. 

Takže sečteno, podtrženo. Nejvíce kontrastní sezona, kterou jsem kdy měl. Na jednu stranu velký neúspěch ze dvou nedokončených závodů společně s propadákem Czechman a na druhou stranu dvakrát vylepšený osobní rekord při polovičním Ironmanu a nejlepší umístění v PRO kategorii.  

Obdivuji všechny triatlonisty, co chodí denně na plný úvazek do práce, mají rodinu a ještě se věnují triatlonu. A hlavně - mají motivaci do trénování. Věřím, že za několik týdnů chytím takzvaně slinu a začnu se triatlonem bavit a začnu ho mít opět rád. Teď si chci odpočinout, věnovat se jiným sportům, koníčkům a hlavně přítelkyni/snoubence/skoro manželce, díky které jsem to s triatlonem nevzdal hned začátkem tohoto roku.

Finance. Tohle je věc, kterou jsem zbaběle neřešil v době, kdy mi všechny závody platili rodiče. Já jen přijel, odzávodil a bylo. Pěkný triatlonový víkend. Raději nechci počítat, kolik financí museli kvůli mě do triatlonu investovat. Tohle jim nikdy nedokáži vrátit zpět. Od doby, co si na triatlon vydělávám sám společně s Terkou a s pomocí tří sponzorů, tak vidím, kolik to všechno kolem stojí. Říkám si, jestli tohle je ještě pořád koníček. Jestli tohle je ještě sport pro “normální lidi”, nebo jestli se tenhle sport přesouvá do vyšší vrstvy společnosti. Pokud chci být dobrý, tak musím mít vybavení, které by mělo odpovídat mé výkonnosti.

Každým rokem se snažím oslovit pár firem, o kterých vím, že případné propojení s mým jménem, mi dává nějaký smysl. A jak to v 90% případu dopadne? “Výsledky máš úžasný, líbíš se nám, ale ty bydlíš v Austrálii viď?”. “ano”, odpovídám. “aha, to jsi pro nás hodně daleko” - takže vlastně neatraktivní, nezajímavý. Odpovídám, že díky Austrálii jsem veřejností více vnímán, než když jsem bydlel někde v ČR a zapadl mezi ostatní triatlonisty. A odpověď? Žádná. Tímto konverzace končí. Je tohle žebráctví? To samé zkouším v Austrálii. Odpověď? “Rádi bychom tě sponzorovali, ale bohužel nejsi občan Austrálie. Zkus se prosím obrátit na českou pobočku, tam po tobě hned sáhnou”. Není tohle začarovaný kruh…?

Život průměrného profesionála je jako život žebráka. Stále věříte v lepší dny a úspěchy a zároveň děláte vše pro to, aby se jednoho dne “někdo” ukázal a osvobodil Vás z žebráctví. Bohužel za to, že seš žebrák můžeš ve většině případů sám. 

Asi si vybírám špatné firmy a značky, protože si to jinak nedokáži vysvětlit. Letos jsem zjistil, že už mě ani nebaví pořád “žebrat” o podporu. Nejsem člověk, co se umí vychvalovat do nebes a udělat ze sebe Mistra Světa z normálního závodu. To je možná další chyba, ale já takový nejsem. Na druhou stranu jsem nemírně vděčný firmám a osobám, který mi ať už finančně, nebo jakkoliv pomohli u tohoto sportu zůstat.

Budu pozitivní a proto sezonu budu hodnotit z větší části pozitivně. Vlastně já jí “musím” hodnotit jen pozitivně, ikdyž moc pozitivní není, protože sportovce se špatnými výsledky nikdo sponzorovat nebude. To jen malá realita ze sportu. Teď vím, že si roční volno od triatlonu nedám. Bylo by škoda bydlet v Austrálii (Noose) a pouze pracovat. Dám si proto jen pár měsíční pauzu. Nevím kolik měsíců to bude. Nevím jaký závody pojedu příští rok. Jediné co vím, tak chci, aby mě triatlon začal opět bavit, abych se začal na každý trénink těšit, abych “nemusel”, ale chtěl, abych zapomněl na to, kolik mi triatlon vzal a začal přemýšlet nad tím, co mi triatlon může dát.

Chtěl bych poděkovat Jardovi Hýzlovi, který mě perfektně připravil na letošní sezonu. Mrzí mě, že jsem kromě pár závodů neprodal všechny natrénované hodiny. Povedlo se nám zase o kus zlepšit a za to ti moc děkuji. Dále bych chtěl poděkovat Petrovi Novákovi se kterým konzultuji cyklistické tréninky. Dále plaveckému trenérovi (James Rodgers), že mě v plavání posunul o level výše a taky díky němu jsem letošní sezonu dobojoval až do konce. Dále děkuji celé rodině, kamarádům, sponzorům a prostě všem, co mi fandíte a podporujete v průběhu roku. Jsem Vám za to vděčný a ještě jednou děkuji! 

To je vše, co jsem měl na srdci. Je mi teď lépe. Někteří z Vás si budou možná myslet, jak tady brečím nad tím, že nejsem dobrý, nemám peníze a bůh ví co dále. Jestli si to myslíte, tak je mi Vás líto. Ale jelikož jste to dočetli až sem, tak Vám ležím už delší dobu v žaludku a to je dobře :-)

Vám ostatním moc děkuji za podporu a ……. já se vrátím! Protože CHCI.

BlackArrow express 5150 Subic Bay

• Nejlepší umístění za poslední dva roky mezi profíky a přesto nejsem úplně spokojený.
  

Před závodem jsem se cítil velice dobře a připravený podat skvělý výkon. Těšil jsem se, že si konečně zazávodím na bezhákovém olympijském triatlonu (1,5km plavání - 40km cyklistika - 10km běh).

Šanci bojovat o první a druhé místo jsem ztratil mojí chybou hned po pár minutách od startu. V domění, že plavu v nohách dvoum nejlepším plavcům, jsem ztratil přibližně 100m právě na nejlepší plavce. Jakmile jsem tuto skutečnost zjistil, tak bylo již pozdě a i přes to, že jsem se snažil plavat přibližně 5minut absolutní maximum, tak se mi nepodařilo k nim přiblížit. Po zbytek plavání jsem se snažil držet vysoké tempo, aby náskok prvních dvou nebyl tak veliký. 
Z vody vylézám na třetím místě s minutovou ztrátou. Pár vteřin za mnou vylézá Americký profesionál Tim Linn a nejlepší Filipínský triatlonista na olympijských tratí John Chicano.

Na začátku cyklistiky se znažím sundat vysoké tepy z plavání, což se mi vůbec nedaří a trvá mi asi 15minut, než se dostanu do své cyklistické pohody. Bohužel s vysokými tepy po plavání letos hodně bojuji a na příští rok s tím budu muset něco udělat. V průběhu 15ti minut jsem dojetý Timem a Johnem. Takticky se zařazuji na třetí pozici v našem vláčku a pouze si hlídám 12m od zadního kola mého soupeře. Začínám se cítit komfortně a vymýšlím taktiku na druhou polovinu závodu. V polovině druhého/posledního okruhu se rozhodnu nastoupit a vytvořit si náskok na nadcházejících 10km běhu. 

Do depa přijíždím s asi minutovým náskokem na pronásledovatele a vydávám se vztříc10km běhu v brutálním Filipínském vedru.

Rtuť teploměru sahá ke 40ti stupním celsia a to je teprve 8 hodin ráno. Od začátku běhu se snažím běžet co to dá, ale teplo mě zpomaluje na tempo podobné polovičnímu maratonu. Naopak Filipínec běžící za mnou v tempu pod 3:30min/km se začíná rozehřívat z větrné cyklistiky. Na šestém kilometru běhu jsem Filipíncem seběhnut a bohužel nejsem schopný akceptovat jeho tempo. Na občerstvovačkách vyhledávám Redbull, na který jsem při závodě zvyklí a doufám v udržení třetího místa. 

Na čele závodu se v tuto chvíli odehrává velký souboj o první místo. Sam Betten zde vyhrál 4 krát za sebou a velice touží po pátém vítězství v řadě. To se mu bohužel nepovede, protože Mitch (můj spolubydlící v průběhu víkendu) nasazuje tempo kolem 3:15min/km a postupně se Samovi vzdaluje. 

Pořadí v cíli je tak následující. Zasložené vítězství bere Mitch Robins, druhé místo Sam Betten a já si po pár minutách od nich dobíhám pro třetí místo mezi profesionály. Filipínec, který mě předběhl si tak doběhl pro první místo mezi Asijskými profíky, kteří mají svojí speciální kategorii.

Před závodem jsem doufal, že budu více v kontaktu se Samem a Mitchem, ale moje chyba po pár metrech plavání se stala osudnou pro následující vývoj závodu, se kterým jsem úplně nepočítal.

Ve výsledku jsem rád, že jsem se po dvou letech, od přestupu z věkových kategorii mezi profesionály, mohl zpět postavit na stupně vítězů. Popravdě jsem nečekal, že se letos postavím na stupně vítězů. 

Teď mě čeká poslední týden a půl na Phuketu. Příští středu (14/11/2018) odlétám do Číny (Xiamen) na poslední závod sezony. Startovní listina je plná skvělých triatlonistů, tak se těším na těsný souboj o stupně vítězů. 

Ten, kdo mě sleduje již nějakou dobu, tak mu je tento závod poněkud povědomý. Ano, kvůli tomuto závodu jsme před dvěmi lety do Austrálie přijeli. Závod byl tenkrát vyhlášen jako Mistrovství Světa. 

Nemusím se úplně rozepisovat, jak probíhala cesta na závod, protože jsme ho měli vyloženě za domem. Mohl jsem si tedy dovolit pracovat až do soboty, v neděli si zazávodit a v pondělí jít zpět do práce. Můj zaměstnavatel byl štasný, že budu chybět jen jeden den a ne celý týden, jako tomu bývá při závodech, na které musím létat několik desítek hodin. 

Vzhledem k faktu, že do minulé soboty nepršelo skoro čtvrt roku, tak si počasí usmyslelo, že to dožene během nedělního závodu. V sobotu při ukládání kola do depa mě i ostatním borcům zakázal rozhodčí jakýmkoliv způsobem přikrýt elektronické řazení, které by mohlo vyskratovat díky prudkému dešti. Všechny triatlonové závody v Austrálii jsou tzv. plastic free, takže jsem se modlil, abych ráno před závodem nezjistil, že mi neřadí kolo. Naštěstí moje kolo Argon 18 (#lbssport) vydrželo, což dobrá desítka ostatních   závodníků říci nemohla. 

Již od rána pršelo jako z konve, foukal silný vítr a venku bylo přibližně 15st. Při ranní kontrole kola v depu a uložení potřebných věcí pro závod se spouští silný déšť, takže všechno, co jsem měl na sobě bylo totálně promáčené. Nemluvě o všech věcech které potřebuji na závod. V depu jsem potkal pár borců, co měli na sobě již neopren, což bylo rozhodně nejlepší oblečení v daný čas. 

Plaval se jeden okruh v okolí pláže v Mooloolabě. Vzhledem k podmínkám, které panovaly, byl oceán dost rozbouřený. Na všechny závodníky tak čekalo těžkých 1,9km které kvalitně prověřily, kdo umí plavat v otevřené vodě. Hned od startu se snažím být co nejblíže nejlepším plavcům a držet se v první skupině. Bohužel po cca 600m mně vlna odnese kousek od skupiny a než se stihnu vzpamatovat, tak na ni ztrácím kontakt. Snažím se ze všech sil dotáhnout do skupiny, ale vzdálenost mezi námi zůstává pořád stejná. Po zbytek plavání tak plavu úplně osamocen mezi první a druhou skupinou plavců. 

Po přeběhu z vody do depa rychle nasedám na kolo a nemusím úplně nikam pospíchat, což mi vyhovuje. Osamocen se z města dostanu na dálnici. Netrvá dlouho a jsem pohlcen druhou skupinou, se kterou objíždím celou cyklistickou část. Píši “pohlcen skupinou”, ale mezi jednotlivými závodníky musí dle pravidel být 12m, takže si vesměs jede každý za své. I přes to, že s námi jela skoro celou dobu motorka s rozhodčím, tak většina borců těch povolených 12m ignoruje a dle mého odhadu se pohybovali na nějakých 5ti metrech rozestupu. Cyklistická část se mi nejela tak “na pohodu” jako v Cebu (Filipíny), ale snažil jsem se plně soustředit na běžeckou část. 90km zvládám za ……… s průměr 250w, což je stejně jako v Cebu. 

Z depa vybíhám jako první z celé skupiny závodníků se ztrátou …… minut na první skupinu. Náskok byl pro ně dostatečně velký, takže o první desítce bylo rozhodnuto. Od prvního metru běhu začínám cítit velkou bolest v bedrech. Snažím se na bolest nemyslet. Nejraději bych zastavil, lehl si na zem a záda si protáhl...na to budu mít dost času v cíli. Na 4km dobíhám Alexe (Našeho spolubydlícího, který odpadl z vedoucí skupiny již v průběhu kola) a rozbíháme si svůj vlastní závod. Oba se chceme navzájem porazit a rivalita v danou chvilku byla na tom nejvyšším stupni. Několikrát si vzájemě nastupujeme jako by jsme běželi nějaký sprint triatlon. Nedarujeme si ani metr trati až do 18km. Po tom, co jsem asi po šesté nastoupil a Alex se vždy dotáhl, zkusil i on pořádný nástup, na který jsem už neměl sílu zareagovat. Vytvořil si asi 10ti vteřinový náskok, který jsem nedokázal seběhnout a o tom, kdo se umístí na 13., resp. 14. Místě bylo rozhodnuto. 

Cílový čas: 3:56:01 je mým nových osobním rekordem, který jsem vylepšil po přesně třech týdnech od posledního závodu v Cebu na Filipínách, kde jsem poprvé prolomil čas "pod 4 hodiny". V tomto měsíci jsem posunul vlastní hranice a zajel dva osobní rekordy. Ještě jeden rekord stojí za zmínění a to je čas půlmarathonu 1:17, který, pokud si dobře pamatuji, je zatím mým nejlepším. S cílovým časem jsem nadmíru spokojený, jen to umístění mě mrzí, že nebylo alespoň do TOP10. Samozřejmě záleží jaký profil má daný závod, ale konkurence je opravdu kvalitní. Z toho soudím, že pokud nezajedu závod pod 4hodiny, tak nemám šanci být mezi 15ti nejlepšími.

Teď mě čeká tréninkově volnější týden a od dalšího týdne začne příprava na další závod - Challenge Thailand (21.října), který se jede víkend po Mistrovství Světa na Hawaji. 

Děkuji, že jste dočetli až do konce a mějte pěkný den,
Jakub