Ten, kdo mě sleduje již nějakou dobu, tak mu je tento závod poněkud povědomý. Ano, kvůli tomuto závodu jsme před dvěmi lety do Austrálie přijeli. Závod byl tenkrát vyhlášen jako Mistrovství Světa.
fotka z mistrovství světa Mooloolaba 2016
V letošním roce se lehce pozměnila cyklistická část, takže se jely dva okruhy po rovné, ale větrné dálnici s technickou zajížďkou do centra Mooloolaby.
Nemusím se úplně rozepisovat, jak probíhala cesta na závod, protože jsme ho měli vyloženě za domem. Mohl jsem si tedy dovolit pracovat až do soboty, v neděli si zazávodit a v pondělí jít zpět do práce. Můj zaměstnavatel byl štasný, že budu chybět jen jeden den a ne celý týden, jako tomu bývá při závodech, na které musím létat několik desítek hodin.
Vzhledem k faktu, že do minulé soboty nepršelo skoro čtvrt roku, tak si počasí usmyslelo, že to dožene během nedělního závodu. V sobotu při ukládání kola do depa mě i ostatním borcům zakázal rozhodčí jakýmkoliv způsobem přikrýt elektronické řazení, které by mohlo vyskratovat díky prudkému dešti. Všechny triatlonové závody v Austrálii jsou tzv. plastic free, takže jsem se modlil, abych ráno před závodem nezjistil, že mi neřadí kolo. Naštěstí moje kolo Argon 18 (#lbssport) vydrželo, což dobrá desítka ostatních závodníků říci nemohla.
Již od rána pršelo jako z konve, foukal silný vítr a venku bylo přibližně 15st. Při ranní kontrole kola v depu a uložení potřebných věcí pro závod se spouští silný déšť, takže všechno, co jsem měl na sobě bylo totálně promáčené. Nemluvě o všech věcech které potřebuji na závod. V depu jsem potkal pár borců, co měli na sobě již neopren, což bylo rozhodně nejlepší oblečení v daný čas.
Plaval se jeden okruh v okolí pláže v Mooloolabě. Vzhledem k podmínkám, které panovaly, byl oceán dost rozbouřený. Na všechny závodníky tak čekalo těžkých 1,9km které kvalitně prověřily, kdo umí plavat v otevřené vodě. Hned od startu se snažím být co nejblíže nejlepším plavcům a držet se v první skupině. Bohužel po cca 600m mně vlna odnese kousek od skupiny a než se stihnu vzpamatovat, tak na ni ztrácím kontakt. Snažím se ze všech sil dotáhnout do skupiny, ale vzdálenost mezi námi zůstává pořád stejná. Po zbytek plavání tak plavu úplně osamocen mezi první a druhou skupinou plavců.
Po přeběhu z vody do depa rychle nasedám na kolo a nemusím úplně nikam pospíchat, což mi vyhovuje. Osamocen se z města dostanu na dálnici. Netrvá dlouho a jsem pohlcen druhou skupinou, se kterou objíždím celou cyklistickou část. Píši “pohlcen skupinou”, ale mezi jednotlivými závodníky musí dle pravidel být 12m, takže si vesměs jede každý za své. I přes to, že s námi jela skoro celou dobu motorka s rozhodčím, tak většina borců těch povolených 12m ignoruje a dle mého odhadu se pohybovali na nějakých 5ti metrech rozestupu. Cyklistická část se mi nejela tak “na pohodu” jako v Cebu (Filipíny), ale snažil jsem se plně soustředit na běžeckou část. 90km zvládám za ……… s průměr 250w, což je stejně jako v Cebu.
Z depa vybíhám jako první z celé skupiny závodníků se ztrátou …… minut na první skupinu. Náskok byl pro ně dostatečně velký, takže o první desítce bylo rozhodnuto. Od prvního metru běhu začínám cítit velkou bolest v bedrech. Snažím se na bolest nemyslet. Nejraději bych zastavil, lehl si na zem a záda si protáhl...na to budu mít dost času v cíli. Na 4km dobíhám Alexe (Našeho spolubydlícího, který odpadl z vedoucí skupiny již v průběhu kola) a rozbíháme si svůj vlastní závod. Oba se chceme navzájem porazit a rivalita v danou chvilku byla na tom nejvyšším stupni. Několikrát si vzájemě nastupujeme jako by jsme běželi nějaký sprint triatlon. Nedarujeme si ani metr trati až do 18km. Po tom, co jsem asi po šesté nastoupil a Alex se vždy dotáhl, zkusil i on pořádný nástup, na který jsem už neměl sílu zareagovat. Vytvořil si asi 10ti vteřinový náskok, který jsem nedokázal seběhnout a o tom, kdo se umístí na 13., resp. 14. Místě bylo rozhodnuto.
Cílový čas: 3:56:01 je mým nových osobním rekordem, který jsem vylepšil po přesně třech týdnech od posledního závodu v Cebu na Filipínách, kde jsem poprvé prolomil čas "pod 4 hodiny". V tomto měsíci jsem posunul vlastní hranice a zajel dva osobní rekordy. Ještě jeden rekord stojí za zmínění a to je čas půlmarathonu 1:17, který, pokud si dobře pamatuji, je zatím mým nejlepším. S cílovým časem jsem nadmíru spokojený, jen to umístění mě mrzí, že nebylo alespoň do TOP10. Samozřejmě záleží jaký profil má daný závod, ale konkurence je opravdu kvalitní. Z toho soudím, že pokud nezajedu závod pod 4hodiny, tak nemám šanci být mezi 15ti nejlepšími.
Teď mě čeká tréninkově volnější týden a od dalšího týdne začne příprava na další závod - Challenge Thailand (21.října), který se jede víkend po Mistrovství Světa na Hawaji.
Děkuji, že jste dočetli až do konce a mějte pěkný den,
Jakub
