Kde začít... asi se trochu vrátím pár měsíců zpět. Po posledním závodě loňské sezony, kdy jsem kvůli defektu opět nedokončil závod, jsem byl rozhodnutý, že s triatlonem seknu. Nechtěl jsem o něm ani slyšet. Když se někdo začal bavit o triatlonu, tak jsem odcházel. První tři měsíce úplného volna a nudy (přeci jen jsem najednou měl 20hodin volno, které jsem předtím trávil na tréninku) uteklo vcelku rychle a začal jsem si uvědomovat, že ztrácím čas.

Jsem v nádhérném městě Noosa Heads, městě plném triatlonistů světové třídy a já seděl doma na gauči. Další měsíce mi trvalo najít způsob jak se vrátit zpět. Přeci jen máme víza do konce roku 2020, což je ještě dost na to, abych z této Australské mise něco vytěžil. V ČR už nebudu mít takové podmínky jako mám tady v Austrálii. S největší pravděpodobností budu muset chodit na plný úvazek do práce a tím pádem 20hodin tréninku nepřipadá v úvahu, ne že by se to nedalo, nebo že by to někdo takto nedělal, ale prostě nechci.

Nechci si doma podávat kliku s Terez a po celém dni upadnout do bezvědomí. Leda, že by jsem šel na mateřskou

Takže sečteno-podtrzěno. Buď teď a nebo nikdy.

Věděl jsem, že pokud se vrátím zpět do trénování a něco nezměním, upadnu zpět do stejné rutiny jako z které jsem loni odešel. A tak jsem začal spolupracovat s Bradem Kahlefeldtem, manželem Radky Kahlefeldt (Vodičkový), který mě poslední čtyři měsíce trénuje. 

Návrat byl překvapivě rychlý, nikoliv bezbolestný. Přeci jen 3,5měsíce nic nedělání bylo znát. A však po pár týdnech rozjezdu jsem začal tvrdě a poctivě trénovat. První závod jsem plánoval Ironman 70.3 Cebu na Filipínách, protože je můj nejoblíbenější, ale nevěděl jsem, jestli budu schopný se na něj za tak krátkou dobu připravit. Nakonec jsem se v tréninku začal cítit hodně dobře, a tak jsem se rozhodl zkusit olympijský triatlon na Filipínách, jako rozjezd před Cebu.

Ještě teď tomu nevěřím, že po 4 měsících jsem byl schopný skočit zpět do závodu. Za touto skutečností stojí jednoznačně Jarda Hýzl, který mě postupně každým rokem posouval krok po kroku na vyšší a vyšší úroveň, za což jsem mu nesmírně vděčný. Je jednoduché během dvou let vystřelit mezi nejlepší, ale pro nás bylo cílem jít postupně výš, což byla ta nejlepší strategie.

No a teď už konečně k závodu. 

Po problémech s letenkami se do Davao city dostávám v pátek večer, což v kombinaci dvou dní na cestě včetně spaní na letišti nebyla úplně ta nejlepší příprava před závodem, ale ve výsledku se osvědčila a ještě jsem ušetřil za levnější nízkonákladové letenky.
Den před závodem zjišťujeme, že se kvůli špatné kvalitě vody ruší plavecká část. A já si říkal proč ta voda tak smrdí, když jsem si dával ranní plavecký trénink v moři. No nic, naštěstí jsem nic nechytlil... Zatím. 

Namísto plavání byl 2,5km dlouhý běh, poté 40km na kole a 10km běhu.
První běh byl z mé strany absolutně nekontrolovatelný. Cíl byl udržet se těch nejlepších, což se povedlo, ale běžet tempo 3:10min/km v tom šíleném vedru a vlhku bych nikomu nepřál. Rychlé depo a šup na kolo. Naštěstí se hned od začátku kola cítím ve formě a čekám, až se náš vláček 5ti borců rozjede. Čekám až do 15km kdy zjišťuji, že nikdo nemá sílu jet, a tak se rozhodnu nastoupit. Ano já, který se loni sotva v takovém vláčku silných borců udržel.

Po asi 2minutách se ohlédnu za sebe a vidím pouze Mitche Robinse, se kterým jsem měl v plánu spolupracovat a udělat náskok na dobré běžce. Za ním pak viditelná mezera. Vracím se zpět do hrazdy a stále se snažím pořádně šlapat abychom se trochu vzdálili. 

Za další tři minuty se otáčím a za mnou nikdo, jakože ani v dálce nikoho nevidím. Nemůžu tomu uvěřit, ale při pohledu na mé průměrné watty od nástupu se tomu přestávám divit. Vracím se opět zpět do hrazdy a z ní slezu až na konci cyklistiky, kdy můj náskok byl kolem 5ti minut. Ještě teď tomu nevěřím.

Rychle propočítám tempo, které musím běžet, aby mě nikdo neseběhl a vyrážím do pekelné víhně běhu po dálnici bez stínu. Každou občerstvovačku se snažím co nejvíce zchladit a udržet tělo bez křečí a hlavně v pohybu. Otočka na pátém kilometru a začínám počítat vteřiny/minuty než uvidím druhého borce. Zjištuji že mám náskok kolem 3 minut, což mě lehce uklidnilo, ale ještě to bylo pořád necelých 5km do cíle, kdy se může stát naprosto všechno. 

Když od sedmého kilometru poslouchám od fandících Filipínců: “you’re Champion my friend” “yees Champion” nebo když děti začnou zpívat song “You’re the Champion” od skupiny Queen, tak už si nepřipouštím nic jiného, než první místo...

...Rychlé ohlédnutí za sebe a cílová rovinka jen pro mě! Dokázal jsem to! První vítězství mezi profíky po tak dlouhé pauze ale především po třech letech v této kategorii. Zažitek na který nikdy nezapomenu.

Děkuji všem kteří mi fandili a těším se, až Vám budu moc poslat další zhodnocení závodu, tentokrát z Cebu, které se konná 11. Srpna.

Sportu zdar

Photos by www.asiatri.com (Marvin Manalang)

Když jsem v roce 2017 zaplatil profesionální licenci ve Světové sérii Ironman, tak jsem měl o motivaci postaráno. Tenkrát jsem hledal něco, co mě v triatlonu posune dále a namotivuje být lepší. Profi licence se zdála být jediná cesta a zpětně bych tento krok nechtěl vrátit. Navíc jsme se s přítelkyní rozhodli zůstat v Austrálii na delší dobu, takže o kvalitní podmínky pro trénink bylo postaráno.

Závodění mezi profesionály je velice odlišné od klasického závodění mezi věkovými kategoriemi. Hned po prvním závodě mezi profíky - ve Vietnamu, jsem věděl, že tohle je správná cesta, kterou chci jít. Byl jsem naprosto ohromen neskutečným servisem, který se profesionálům dostává (mám zkušenosti pouze z AUS a Asie) a byl jsem jako Alenka v říši divů. Mohl jsem sedět u VIP stolů, mohl jsem bydlet v luxusních hotelech pro závodníky, nemusel jsem nikde čekat frontu, mohl jsem pokecat s legendami tohoto sportu, nebo pokecat o čemkoliv se součastnými TOP triatlety - no prostě sen, který bych přál zažít každému. Na dalších závodech se tento “sen” opakuje a pomalu přestává být snem. Vše mi začíná připadat naprosto automatické. I to, že skoro denně potkávám Mistra Světa Jana Frodena společně s nejlepšími triatlonisty a plavci na Světě prostě jednou omrzí a vše mi začně připadat naprosto normální a průměrné. Jediná motivace, která přetrvává je být lepší, než ostatní profíci.

Volno mezi sezonou 2017 - 2018 uteklo hrozně rychle a byl nejvyšší čas začít přípravu na sezonu 2018. Začátkem roku 2018, naprosto bez motivace, oslovuji plaveckého trenéra JR v Noosa Heads, kde společně s přítelkyní bydlíme. Do toho začínám jezdit na kole a běhat. Vše bez náboje a motivace. “Musím jít na trénink”. To jsou moje každodenní slova. Přítelkyně mi pořád říká - “nejdeš na trénink protože musíš, ale protože chceš”. Odpovídám - “ne, musím”. Tady nastává můj první problém. Přestávám dělat triatlon pro radost, ale proto, že musím. Ne že by mě do toho někdo nutil, to absolutně ne, ale je to něco ve mě, co mi říká “prostě musíš, jestli vynecháš pár tréninků tak si už neškrtneš”. Triatlon se stal pro mě něco jako droga. Musíš si jí píchnout, přitom vlastně vůbec nemusíš. Musím jít na trénink, přitom mě vůbec nikdo nenutí. Tohle cítím jako jednu z hlavních chyb, kterou jsem si uvědomil a kterou musím vyřešit. Vyřešit tím, že triatlon pustím na nějakou dobu z hlavy. Po tréninku se vždy cítím skvělě. Do tréninku vždy vložím maximum co ve mě zrovna je, ale donutit se na trénink? Skoro nemožné, ikdyž možné, protože jsem stejně na ten trénink jdu. 

Ještě v únoru 2018 jsem nevěděl, jestli chci závodit, nebo jestli si dám pauzu od triatlonu. Nevěděl jsem, jestli chci vůbec triatlon dělat. Až koncem února, kdy jsem začal pozorovat posun výkonnosti v plavání, jsem si řekl, že teď už si pauzu dát nemůžu. Měl jsem za sebou dva měsíce hodně těžkých a nepříjemných ranních plaveckých tréninků. Nechtěl jsem to jen tak zahodit. Cítil jsem, že mám šanci při závodě vylést v první skupině plavců a to byla pro mě velká motivace a vlastně jediná. V hlavě jsem si srovnal myšlenky a přihlásil se na první závod - Ironman 70.3 Busselton. 

V týdnu před tímto závodem jsem musel na operaci se zubem. V noci před závodem neskutečný vítr a déšť. Ráno před závodem nám oznámili, že se vzhledem k velkým vlnám ruší plavání…. Pořád jsem ale doufal v dobrý výsledek, protože jsem se cítil skvěle připravený. Nakonec celý tento závod skončil tím, že jsem píchnul na kole. Můj první nedokončený závod. Byl jsem namotivovaný, potřeboval jsem dobrý výsledek pro další motivaci a místo toho jsem promrzlý skončil na hotelovém pokoji, nikoliv šťastný v cílové rovince. Co dál?

Potřeboval jsem najít novou motivaci. Cítil jsem se ve formě. Nakonec si sama motivace našla mě. Kvůli zubům jsem musel odletět do ČR (nejlevnější varianta). Pobyt v ČR jsem si naplánoval tak, abych stihl tzv. Dva v jednom. Závod a zuby. Postavil jsem se na start Czechmana. Byl jsem přesvědčený, že vyhraju, v horším případě budu do třetího místa. Natrénováno na to bylo a ti co mě znají, tak věděli moc dobře, že maximálně budu do třetího místa. Ještě po kole si věřím na vítězství. Bohužel na čtvrtém kilometru běhu mi totálně odejdou nohy. Neskutečné křeče, nemůžu běžet. Nevím co se stalo, nikdy jsem to nezažil. Závod tak končí úplným propadákem. Bum, druhý závod.
Kde teď hledat motivaci? Jsem rozhodnutý, že po letošní sezoně končím minimálně na rok s triatlonem. Ještě v ČR si dávám dva týdny volněji od trénování, ale hned po příjedu zpět do Austrálie začínám trénovat na plný pecky, protože musím. “Já vím Terez, chci”.

Kde teď vzít motivaci? Přihlašuji se na další závod - Mistrovství Oceánie Ironman 70.3 Cebu - Filipíny. Závod, který je kvůli podnebí neskutečně těžký, ale zase kvůli atmosféře je to nejhezčí závod, který jsem kdy absolvoval. Právě kvůli atmosféře jsem se na závod přihlásil. Startovní pole je plný těch nejlepších triatletů. Do závodu jdu bez jakýchkoliv ambicí…. a ejhle. Poprvé za svojí kariéru ve Světovém triatlonu vylézám z vody v prvním balíku. Říkám si: “Teď na kole začne peklo ale musím se zde udržet co nejdéle”. Každým kilometrem čekám, kdy mi všichni ujedou a já budu muset zbytek cyklistiky jet sám. 50km, 60km, 70km… všude plno diváků, stále se držím…..90km. Jo! Dokázal jsem se udržte. Neskutečný. Teď už “jen” běh. Běh v 30+ stupních s 90% vlhkostí. Neskutečný, žádná křeč, ba naopak zrychluji. V cíli jsem na 9.místě. Naprosto nejlepší umístění, můj nejlepší cílový čas všech dob a vůbec první prize money za 16let v triatlonu. YES! Jsem naprosto v euforii a zapomínám na to, že chci končit. Tohle byl výkon, na který mám natrénováno a který se ode mne očekává. Přesně tohle jsem potřeboval. 
3 týdny po závodě v Cebu jedu na další závod. Tentokrát na Ironman 70.3 Sunshine Coast, který mám doslova za barákem. Super rychlý triatlon. Cíl je jasný. Zajet si osobák. Celý závod nebyl podle představ, ale naštěstí jsem zaběhl super rychlý půlmarathon. BUM. Cílový čas 3:56:01

4 roky nikdo z Českých triatletů nezajel poloviční Ironman pod 4 hodiny. Letos se to povedlo pouze Lukymu (Lukáš Kočař), který zajel 3:59:50 na Challenge Praha a mě se to letos povedlo na dvou závodech (Cebu, Sunshine Coast). Tento malý rekord do letošního roku držel Filip Ospalý (Pokud mám správné informace).

Nechci myslet na to, co by se stalo, kdybych  v Cebu a na Sunshine Coast zajel špatně. Myslím si, že bych zhodnocení sezony psal již někdy koncem srpna. 

Po závodě na Sunshine Coast si dávám pár dní odpočinku a začínám znovu trénovat. Zatím se nepřihlašuji na žádný závod, pouze trénuji. Motivaci neřeším, trénuje se mi vcelku bez problémů. Začínám se opět cítit dobře a začínám vymýšlet plán na konec sezony. Období Říjen/Listopad se zdá být skvělý na závodění po Asii. Vymýšlím tak měsíční tour po závodech. 3 závody v jednom měsíci, ve třech různých zemích a ve třech různých triatlonových sérií s jedním místem, kde budu po dobu měsíce bydlet - Phuket. 

Teď celý měsíc přiblížím jen ve zkratce. První závod Challenge Kanchanaburi - Thajsko… Déšť, změna cyklistiky, defekt (Závod dokončuji na 5. Místě - nejlepší umístění v PRO kategorii). Druhý závod 5150 Subic Bay - Filipíny. Vyrovnaná výkonnost ve všech třech disciplínách - 3.místo (vylepšení nejlepšího umístění v PRO kategorii). Jsem šťastný, ale ne tolik jako po závodě v Cebu. Poslední závod Ironman 70.3 Xiamen - Čína. Špatné plavání, defekt na 3km cyklistiky, druhý nedokončený závod v letošní sezoně. Zklamání. 

Takže sečteno, podtrženo. Nejvíce kontrastní sezona, kterou jsem kdy měl. Na jednu stranu velký neúspěch ze dvou nedokončených závodů společně s propadákem Czechman a na druhou stranu dvakrát vylepšený osobní rekord při polovičním Ironmanu a nejlepší umístění v PRO kategorii.  

Obdivuji všechny triatlonisty, co chodí denně na plný úvazek do práce, mají rodinu a ještě se věnují triatlonu. A hlavně - mají motivaci do trénování. Věřím, že za několik týdnů chytím takzvaně slinu a začnu se triatlonem bavit a začnu ho mít opět rád. Teď si chci odpočinout, věnovat se jiným sportům, koníčkům a hlavně přítelkyni/snoubence/skoro manželce, díky které jsem to s triatlonem nevzdal hned začátkem tohoto roku.

Finance. Tohle je věc, kterou jsem zbaběle neřešil v době, kdy mi všechny závody platili rodiče. Já jen přijel, odzávodil a bylo. Pěkný triatlonový víkend. Raději nechci počítat, kolik financí museli kvůli mě do triatlonu investovat. Tohle jim nikdy nedokáži vrátit zpět. Od doby, co si na triatlon vydělávám sám společně s Terkou a s pomocí tří sponzorů, tak vidím, kolik to všechno kolem stojí. Říkám si, jestli tohle je ještě pořád koníček. Jestli tohle je ještě sport pro “normální lidi”, nebo jestli se tenhle sport přesouvá do vyšší vrstvy společnosti. Pokud chci být dobrý, tak musím mít vybavení, které by mělo odpovídat mé výkonnosti.

Každým rokem se snažím oslovit pár firem, o kterých vím, že případné propojení s mým jménem, mi dává nějaký smysl. A jak to v 90% případu dopadne? “Výsledky máš úžasný, líbíš se nám, ale ty bydlíš v Austrálii viď?”. “ano”, odpovídám. “aha, to jsi pro nás hodně daleko” - takže vlastně neatraktivní, nezajímavý. Odpovídám, že díky Austrálii jsem veřejností více vnímán, než když jsem bydlel někde v ČR a zapadl mezi ostatní triatlonisty. A odpověď? Žádná. Tímto konverzace končí. Je tohle žebráctví? To samé zkouším v Austrálii. Odpověď? “Rádi bychom tě sponzorovali, ale bohužel nejsi občan Austrálie. Zkus se prosím obrátit na českou pobočku, tam po tobě hned sáhnou”. Není tohle začarovaný kruh…?

Život průměrného profesionála je jako život žebráka. Stále věříte v lepší dny a úspěchy a zároveň děláte vše pro to, aby se jednoho dne “někdo” ukázal a osvobodil Vás z žebráctví. Bohužel za to, že seš žebrák můžeš ve většině případů sám. 

Asi si vybírám špatné firmy a značky, protože si to jinak nedokáži vysvětlit. Letos jsem zjistil, že už mě ani nebaví pořád “žebrat” o podporu. Nejsem člověk, co se umí vychvalovat do nebes a udělat ze sebe Mistra Světa z normálního závodu. To je možná další chyba, ale já takový nejsem. Na druhou stranu jsem nemírně vděčný firmám a osobám, který mi ať už finančně, nebo jakkoliv pomohli u tohoto sportu zůstat.

Budu pozitivní a proto sezonu budu hodnotit z větší části pozitivně. Vlastně já jí “musím” hodnotit jen pozitivně, ikdyž moc pozitivní není, protože sportovce se špatnými výsledky nikdo sponzorovat nebude. To jen malá realita ze sportu. Teď vím, že si roční volno od triatlonu nedám. Bylo by škoda bydlet v Austrálii (Noose) a pouze pracovat. Dám si proto jen pár měsíční pauzu. Nevím kolik měsíců to bude. Nevím jaký závody pojedu příští rok. Jediné co vím, tak chci, aby mě triatlon začal opět bavit, abych se začal na každý trénink těšit, abych “nemusel”, ale chtěl, abych zapomněl na to, kolik mi triatlon vzal a začal přemýšlet nad tím, co mi triatlon může dát.

Chtěl bych poděkovat Jardovi Hýzlovi, který mě perfektně připravil na letošní sezonu. Mrzí mě, že jsem kromě pár závodů neprodal všechny natrénované hodiny. Povedlo se nám zase o kus zlepšit a za to ti moc děkuji. Dále bych chtěl poděkovat Petrovi Novákovi se kterým konzultuji cyklistické tréninky. Dále plaveckému trenérovi (James Rodgers), že mě v plavání posunul o level výše a taky díky němu jsem letošní sezonu dobojoval až do konce. Dále děkuji celé rodině, kamarádům, sponzorům a prostě všem, co mi fandíte a podporujete v průběhu roku. Jsem Vám za to vděčný a ještě jednou děkuji! 

To je vše, co jsem měl na srdci. Je mi teď lépe. Někteří z Vás si budou možná myslet, jak tady brečím nad tím, že nejsem dobrý, nemám peníze a bůh ví co dále. Jestli si to myslíte, tak je mi Vás líto. Ale jelikož jste to dočetli až sem, tak Vám ležím už delší dobu v žaludku a to je dobře :-)

Vám ostatním moc děkuji za podporu a ……. já se vrátím! Protože CHCI.

BlackArrow express 5150 Subic Bay

• Nejlepší umístění za poslední dva roky mezi profíky a přesto nejsem úplně spokojený.
  

Před závodem jsem se cítil velice dobře a připravený podat skvělý výkon. Těšil jsem se, že si konečně zazávodím na bezhákovém olympijském triatlonu (1,5km plavání - 40km cyklistika - 10km běh).

Šanci bojovat o první a druhé místo jsem ztratil mojí chybou hned po pár minutách od startu. V domění, že plavu v nohách dvoum nejlepším plavcům, jsem ztratil přibližně 100m právě na nejlepší plavce. Jakmile jsem tuto skutečnost zjistil, tak bylo již pozdě a i přes to, že jsem se snažil plavat přibližně 5minut absolutní maximum, tak se mi nepodařilo k nim přiblížit. Po zbytek plavání jsem se snažil držet vysoké tempo, aby náskok prvních dvou nebyl tak veliký. 
Z vody vylézám na třetím místě s minutovou ztrátou. Pár vteřin za mnou vylézá Americký profesionál Tim Linn a nejlepší Filipínský triatlonista na olympijských tratí John Chicano.

Na začátku cyklistiky se znažím sundat vysoké tepy z plavání, což se mi vůbec nedaří a trvá mi asi 15minut, než se dostanu do své cyklistické pohody. Bohužel s vysokými tepy po plavání letos hodně bojuji a na příští rok s tím budu muset něco udělat. V průběhu 15ti minut jsem dojetý Timem a Johnem. Takticky se zařazuji na třetí pozici v našem vláčku a pouze si hlídám 12m od zadního kola mého soupeře. Začínám se cítit komfortně a vymýšlím taktiku na druhou polovinu závodu. V polovině druhého/posledního okruhu se rozhodnu nastoupit a vytvořit si náskok na nadcházejících 10km běhu. 

Do depa přijíždím s asi minutovým náskokem na pronásledovatele a vydávám se vztříc10km běhu v brutálním Filipínském vedru.

Rtuť teploměru sahá ke 40ti stupním celsia a to je teprve 8 hodin ráno. Od začátku běhu se snažím běžet co to dá, ale teplo mě zpomaluje na tempo podobné polovičnímu maratonu. Naopak Filipínec běžící za mnou v tempu pod 3:30min/km se začíná rozehřívat z větrné cyklistiky. Na šestém kilometru běhu jsem Filipíncem seběhnut a bohužel nejsem schopný akceptovat jeho tempo. Na občerstvovačkách vyhledávám Redbull, na který jsem při závodě zvyklí a doufám v udržení třetího místa. 

Na čele závodu se v tuto chvíli odehrává velký souboj o první místo. Sam Betten zde vyhrál 4 krát za sebou a velice touží po pátém vítězství v řadě. To se mu bohužel nepovede, protože Mitch (můj spolubydlící v průběhu víkendu) nasazuje tempo kolem 3:15min/km a postupně se Samovi vzdaluje. 

Pořadí v cíli je tak následující. Zasložené vítězství bere Mitch Robins, druhé místo Sam Betten a já si po pár minutách od nich dobíhám pro třetí místo mezi profesionály. Filipínec, který mě předběhl si tak doběhl pro první místo mezi Asijskými profíky, kteří mají svojí speciální kategorii.

Před závodem jsem doufal, že budu více v kontaktu se Samem a Mitchem, ale moje chyba po pár metrech plavání se stala osudnou pro následující vývoj závodu, se kterým jsem úplně nepočítal.

Ve výsledku jsem rád, že jsem se po dvou letech, od přestupu z věkových kategorii mezi profesionály, mohl zpět postavit na stupně vítězů. Popravdě jsem nečekal, že se letos postavím na stupně vítězů. 

Teď mě čeká poslední týden a půl na Phuketu. Příští středu (14/11/2018) odlétám do Číny (Xiamen) na poslední závod sezony. Startovní listina je plná skvělých triatlonistů, tak se těším na těsný souboj o stupně vítězů.